Historie mincí

První mince pravděpodobně vyráběli Lydové v Anatolii v sedmém století př. n. l. v podobě kotoučků standardní hodnoty a hmotnosti, zhotovených z přírodní slitiny stříbra a zlata, zvané elektrum. Asi o sto let později se mincovnictví rozvinulo i v Řecku. V roce 570 př. n. l. pak byly zavedeny čistě stříbrné mince.

Mince v Čechách

V minulosti bylo výhradním právem panovníka razit mince. Původně se mince pokládala za panovníkův majetek a pramen jeho příjmů. Proto panovník stanovil jejich hodnotu. První české mince – denáry – byly datovány do devátého století, do sklonku období vlády českého krále Boleslava I.

Začátkem 13. století, za vlády českého krále Přemysla Otakara II., se začaly razit tzv. brakteáty – jednostranné mince knoflíkovitého tvaru z velmi tenkého střížku. Stále byly ale nazývány denáry. Ražba denáru u nás zanikla roku 1300, a to mincovní reformou Václava II., kdy už mezi lidem málo oblíbený denár nahradil později pražský groš.

V průběhu staletí postupně čeští panovníci nechávali razit své vlastní groše, ale tato mince měla v podstatě stále stejný obraz líce i rubu. Lícní strana měla vždy okolo české koruny opis panovníka a nápis v latině DEI GRATIA REX BOEMIE – Z Boží milosti král. Rub mince nesl obraz českého lva a název GROSSI PRAGENSES – Groše pražské.

Pražské groše, které byly raženy ze stříbra a byly to poměrně těžké a velké mince, nechal král Václav II. razit v mincovním městě Kutná Hora. Název groš pochází z latinského slova grossus, které znamená těžký. Groše se staly oblíbeným platidlem a platilo se jimi ještě v 16. století. Pražský groš má také své drobné – dělil se ještě na dvanáct menších peněz – tzv. parvů. V 15. století, za vlády Jiřího z Poděbrad, byla zavedena další malá mince – černý peníz. Název tato mince dostala podle brzkého zčernání, protože byla ražena z nekvalitního stříbra. Jeden groš měl 14 černých penízů. Na přelomu 15. a 16. století, za vlády Vladislava II. Jagellonského, byly raženy další menší mince. Jedna taková mince měla název bílý peníz – byla ražena z kvalitního stříbra, a tudíž nečernala.

V „grošovém období“ se také poprvé v českých zemích začíná používat haléř. Je to nejmenší mince, často byla ražena jako jednostranná, s počátečním písmenem panovníka.

Z doby husitství je znám i finanční pojem flůtek. Flůtky se razily od počátku 15. století v Praze a Táboře. I když byly raženy z bezcenné mědi, formálně si podržely vzhled stříbrných mincí. Lidé věděli, že husitské flůtky nejsou raženy ze stříbra, přesto je jako platidlo přijímali.

Dukáty (český zlatý) – platily souběžně s groši. Jednalo se o zlatou minci. Dukáty byly součástí tolarové měny. Byly raženy jako obchodní mince a vyjadřovaly státní suverenitu, kromě toho byly oblíbenou mincí darovací a sloužily obyvatelstvu k ukládání úspor do zlata. První české dukáty byly raženy na počest sv. Václava, ze zlata vytěženého v Roudném na Podblanicku a ve slavné Kremnické mincovně už ve 14. století.

Ražba pražského groše byla ukončena v roce 1547, a to králem Ferdinandem I. a vystřídal jej stříbrný tolar. Ten začal počátkem 16. století razit Štěpán Šlik se svými bratry. Nová mince byla pojmenována podle místa nálezu stříbrné žíly v Joachimsthalu (Jáchymově) – thaler – česky tolar. Tolary se používaly do konce 19. století. Kromě tolaru se používaly i jiné mince, a to například půltolary, čtvrttolary, malé groše, bílé groše a také asi nejznámější byly krejcary.

Koruna a haléř – tuto měnu zavedlo Rakousko Uhersko v roce 1892.

Jak se dělá mince?

Technologie výroby mincí zůstala od dob římského impéria až do počátku našeho věku v podstatě neměnná. Výrobu mince lze rozdělit do dvou etap.

V první etapě dojde ke zpracování mincovního kovu do podoby tzv. střížků, tj. kotoučků kovu připravených ke druhé etapě – ražbě. Střížky jsou v podstatě mincemi bez oražení. Střížky vznikaly krátce řečeno tak, že určení pracovníci mincovny ručně rozklepali do požadované tloušťky kovový materiál, který byl předtím metalurgicky zpracován. Rozklepáním vznikl tenký plech, který byl následně nůžkami rozstříhán na čtverečky a z nich na kotoučky. Po finálním dočištění a srovnání byly střížky připraveny k ražbě.

K realizaci ražby mincí bylo nejprve nutné vytvořit svrchní nebo i spodní raznici. Podle toho, zda měla být výsledkem jednostranně oražená mince či naopak mince oražená z obou stran, musel specializovaný rytec nebo kovář připravit jednu či dvě raznice. Na nich byl vyryt negativní obraz reliéfu, který měl být otištěn na hotové minci.

Ražba mincí je tvářecí procedura a probíhá následovně: Pregéř neboli razič vloží mezi raznice kovový střížek a zkušeným úderem kladiva na něj vyrazí otisky raznice. Tím na rubu a líci mince vznikne požadovaný reliéf.

Ruční ražbu mincí sice v moderní době nahradily mincovní stroje poháněné párou, elektřinou či pneumatikou poháněné lisy, nicméně princip ražby se až do dnešních dnů v podstatě nezměnil.
V minulosti byly v Čechách známé mincovny v Praze, Kutné Hoře, Jáchymově a v Českých Budějovicích a později také v Jablonci.

Raznice na mince

Reliéfy historických mincí vznikaly přímým rytím nebo puncováním – vbíjením částí reliéfu nebo jejich kombinací do budoucího razidla a později do jeho polotovaru (matrice), který přes další polotovar (punc) umožňoval rozmnožování, tedy výrobu většího množství identických razidel. Výsledná podoba reliéfu byla obvykle výsledkem úředně zadaných náležitostí a fantazie rytce.

V průběhu 19. století přestávalo být vytváření podoby mincí výsadou rytců, tedy zpravidla řemeslníků zaměstnaných v mincovnách a v mincovní tvorbě se začali výrazně prosazovat výtvarní umělci. Mnohé návrhy mincí začaly vznikat jako kresebné návrhy nebo voskové a později sádrové modely, podle nichž připravovali rytci ražební nástroje.

Na přelomu 19. a 20. století začaly být mincovny vybavovány tzv. automatickými redukčními stroji (reducírkami), které v automatickém procesu zajišťují postupný přenos reliéfu z modelu, resp. jeho odlitku do kovu.

Povrchová úprava mincí

Mince jsou většinou raženy ve velkých nákladech, proto je věnována největší pozornost přípravným etapám, aby mince po ražbě již nemusely být upravovány. Naproti tomu u medailí, žetonů a podobných ražeb, vyráběných v malých nákladech, se mohou uplatňovat různé způsoby povrchových úprav, provedených až po ražbě. Tyto postupy se výjimečně používají i u mincí, ražených pro sběratelské účely v menších nákladech.

Leštění – mince je po ražbě leštěna, a to ručně lešticími plátny nejjemnějšího zrna, event. za použití nejjemnějších brusných prášků nebo past nebo strojově pomocí textilií nebo kartáčů. 
Matování – na rozdíl od matné ražby, kdy jsou matována razidla, event. razidla a střížek, je matována mince po ražbě, a to mechanicky pískováním (otryskáváním mince proudem jemného písku hnaného stlačeným vzduchem) nebo chemicky mořením, nejčastěji ve slabých kyselinách nebo hydroxidech. Pokud je matování mince provedeno pískováním, může být část mince zakryta šablonou a matování provedeno jen na části pole nebo reliéfu. Na rozdíl od matné ražby je matování mincí silné, ražební lesk zcela chybí. Umožňuje zakrytí nerovností mince a chyb razidel a střížků. 
Patinování – zejména u mědi a jejích slitin, které nejvíce podléhají oxidaci, jež se projevuje tmavnutím, přichází v úvahu vytváření umělé patiny, která je méně stálá a vždy ne zcela přirozená, avšak zaručuje rovnoměrné a povrchově čisté ztmavnutí. Patinování se provádí nejčastěji potíráním koloidními roztoky grafitu nebo mořením v různých roztocích, zejména sloučeninách manganu nebo síry. 
Lakování – cílem lakování mince je zabránit oxidaci mincí zejména ze stříbrných a měděných slitin nebo naopak zabránit setření a poškození umělé patiny z mince. Provádí se různými laky, lesklými nebo matnými.